Kapitola první - Vidění
Charakteristika: Tři členky klanu Zimare se vydávají na dobrodružnou cestu za tajemným předmětem vedoucím k moci a úspěchu.
Varování: žádné
Stav: neukončená
Přístupnost: od 12 let
-%-
Prameny rusých vlasů jí splývaly přes ramena, záda až k záhybům něžných půlek a na druhé straně rozechvělého těla se nezdařile snažily zakrýt dvě bílá ňadra. Hruď se zrychleně zvedala a místnost naplňovaly tiché steny. Ruce přejížděly po pevném těle...
Náhle se otevřely dveře a ozvalo se rozespalé „Koro-san, nemohla by ses alespoň oblíknout, než jdeš k tomu počítači?“
Rusovlasá žena pozvedla svůj něžný obličej k narušiteli a naštvaně pronesla: „Nemůžu najít, kde se ten krám zapíná!“
Nově příchozí, byla to dívka nevelkého vzrůstu se zacuchanými hnědými vlasy oblečená ve splývavé noční košili s motivem PET lahví, přistoupila k zařízení a ukázala na zelený knoflík velký v průměru čtyři centimetry s nápisem START. „Tady,“ pronesla výmluvně.
Kora zamračeně zamumlala něco sprostého a tlačítko stiskla.
Veryfying Data Pool... Boot from CD: -
„No konečně!“ vykřikla vítězně tónem ,kam se na mě hrabe počítač´. Hnědovláska vzdychla a posadila se vedle ní.
„Proč jsi sem vlastně šla? Jsou tři hodiny ráno...“ Kora ji však nevnímala. Se šíleným leskem v očích bušila střídavě do myši a do klávesnice, zatímco se druhá příslušnice něžného pohlaví pokoušela upoutat její pozornost. Nakonec to přece jen vzdala a šla si zase lehnout.
„Shan? Děje se něco?“
„Nic. Spi dál.“
***
„Let the bodies hit the floor, let the bodies hit the floor, let the bodies hit the floor, let the bodies hit the FLÓÓÓGHR ÁGWHÓÓÁÚÁÁ!“
„Ááá! Co to má, doprdele, bejt?!“ *křach* „Sakra!“
***
Oknem vnikalo do kuchyně sluneční světlo, zpěv ptactva, vůně květin a svěží jarní vánek. Pod ním se nalézal dubový stůl s květovaným ubrusem a vázou narcisek. U kuchyňské linky stála hnědovlasá dívka v zástěře zhotovující snídani. Vlasy jí spadaly přes pravé oko a na rtech pohrával bezstarostný úsměv. Náhle za sebou uslyšela vzteklé funění a rychle se ohlédla. Ve dveřích stála hnědovlasá dívka naprosto identické tváře v noční košili. Jednou rukou se přidržovala futer a v druhé svírala cosi, co bylo ještě před svým pádem na zem budík. Levé oko se jí zuřivě lesklo, na rtech měla nehezký škleb a celkově vypadala jako člověk, který nemá daleko k vraždě.
„Wataniii...!!!“ (čtete jako člověk který nemá daleko k vraždě)
Její dvojče na nic nečekalo, upustilo nůž, kterým zrovna krájelo chléb, a pohotově vyskočilo z otevřeného okna, přičemž se bláznivě smálo.
„Háhahá! Tak co, jak se ti vstávalo, sestřičko?! Byla jsi s buzením spokojná?! Zkus si mě chytit! Háhá!“
Dívka ve dveřích se nedala dlouho pobízet a nedbaje svého vzezření a bosých chodidel ho následovala.
***
„Je příjemné se takhle po ránu proběhnout,“ s úsměvem poznamenala Watani, když o něco později zase v kuchyni labužnicky konzumovala chleba s medem. Shanori na ni vrhla podrážděný pohled; ještě se tak docela nesmířila se způsobem, jakým byla ráno vyhnána ze svého pelíšku. Nic však neřekla. Její o dvě minuty a patnáct vteřin mladší sestra ji sice dokázala občas pěkně vytočit, ale také samozřejmě bravurně ovládala usmiřovací metody. Když se teď Shanori zakusovala do jejího výborného jablečného koláče se závějemi drobenky navrch, z hlavy se jí pomalu začaly vytrácet všechny agresivní myšlenky a zůstávala pouze úchvatná chuť ještě trochu teplé pochoutky.
„Hně dě hůpec Toda-san?“
„Mluvení s plnou pusou ti ještě moc nejde, Shan,“ ušklíbla se Watani. Jako jediná měla to privilegium oslovovat Shanori jejím zkráceným jménem. Jedině z jejích úst to znělo tak, že se její dvojče automaticky nesápalo po zbrani a nesnažilo se původce tohoto oslovení rozsekat na cimpr campr. „A jestli se ptáš, kde je Kora-san, tak to opravdu netuším. Dneska jsem ji ještě neviděla.“
„No co, cheht ji hem, aspoň neuby-e,“ konstatovala huhlavě Shanori a s výrazem dítěte, které si chrání svou hračku, aby mu ji nemohli vzít, si přisunula pekáč s koláčem blíž k sobě. Watani se usmála.
Po snídani se milovnice jablečného koláče za hlasitého funění odvalila na pohovku a řka, že „tohle chce svůj čas“, zavřela oči. Její mladší sestra chtěla sklidit ze stolu, ale pak si uvědomila, že Kora-san ještě nejedla. Vzhledem k tomu, že o deset let starší příslušnice něžného pohlaví byla ranní ptáče a takové to povalování v posteli, po tom co se probudíte, ale ještě se vám z vyhřátého doupěte nechce, jí bylo cizí, to bylo více než divné. Watani si přesně pamatovala, že její starší sestra šla včera večer spát brzy, protože měla za sebou náročný den a byla unavená, takže ponocování tím důvodem asi nebylo.
Watani nakoukla do Kořiny ložnice, ale ta byla prázdná. Dívka tedy zamířila k obývacímu pokoji. Po otevření dveří se jí naskytl zajímavý pohled. U stolu s počítačem se na bobíku rozkládala žena, která byla, nebýt svého hlasitého chrápání a sliny vytékající z koutku perfektně tvarovaných úst, jistě velmi půvabná. A také nahá. Watani se chtě nechtě musela uchichtnout. To by byla fotka! Jenže než si stačila dojít pro fotoaparát, Kora se za hlasitého chrochtnutí probrala a teď se připitoměle rozhlížela kolem sebe.
„Co? Kde?“ Pak se její pohled zastavil na osobě ve dveřích. „Hej! Ty tam! Jak se to... Watani!“
A jéje, to bude zase den... pomyslela si dívka, když viděla sestřinu zmatenost.
„Watani, seber to druhé budižkničemu, rychle se oblékněte a sbalte nějaké zásoby, musíme co nejrychleji vyrazit!“ začala ostrým hlasem Kora. Když uviděla nechápavý výraz, který se její sestře zhmotnil na tváři, dodala: „V noci mě navštívil duch svatý a pověděl mi o jisté zbrani, za pomoci které lze konat nemožné a ovládnout svět! Na góglu, nebo jak se to jmenuje, jsem našla, co to je a jak se tomu říká! Kleště!“