Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Čistý jako sníh

Charakteristika: Samostatná povídka ze světa Naruta. Pravděpodobnost, že napíšeme pokračování je asi tak 0,497 %.

Varování: žádné

Shrnutí: Ve světě malého chlapce plném beznaděje se objeví spřízněná duše.

 Přístupnost: neomezeno

-%- 

V rohu místnosti se choulil malý chlapec. Černé vlasy mu spadaly přes tmavé, uplakané oči, které mu právě svět násilím otevíral. Nad ním se tyčil jeho otec, v ruce hůl, kterou právě před chvílí umlátil svou ženu. Za ním stálo několik dalších postav se zuřivými výrazy na tvářích. Muž se napřáhl holí s úmyslem zabít… krev… pláč…

Po zasněžené stráni klopýtal prokřehlý klučina. Byl bosý a na sobě měl jen otrhanou košilku a kalhoty.V rozcuchaných vláscích mu jako hvězdičky utkvívaly sněhové vločky… Ale jemu mráz ani tak nevadil…Ve vzlycích se zhroutil do čerstvě napadaného sněhu…

"Vstávej! No tak, vždyť úplně promrzneš! To ti není zima? No tak pojď!" Někdo jím třásl a tahal ho na nohy. Pokusil se vymanit, ale na to byl příliš zesláblý. Když se ocitl ve vzpřímené poloze, pohlédl do očí dívce přibližně stejně staré jako on. Na sobě měla několik vrstev záplatovaného oblečení, ale i tak byla zimou celá promodralá. Ofina hnědých vlasů po ramena jí zakrývala pravé oko, takže ho pozorovala jen jedním, pronikavě černým, s dlouhými řasami. Ty vlasy v sobě něco, co nedokázal popsat… Takovou vůli, vitalitu… život…

"Co děláš tady venku, proč nejsi doma?" zeptala se.

"Já… a proč ty nejsi doma?"

"Protože já žádné doma nemám." Hakovy oči se rozšířily.

"Proč ne? Povídej…"

Krátce, trpce se zasmála. "Vždyť já ani nevím, kdo jsou moji rodiče…"

"Prosím, chtěl bych o tom slyšet," naléhal Haku.

"Když tak chceš," ušklíbla se dívenka a začala vyprávět. "Mám za to, že mě unesli, ještě jako malou… Pamatuju se jen… jak někdo křičí… A pak jsem cítila něco ostrého… a dál…" Oči jí naplnil děs. "Já… myslím, že jsem je zabilaObrazek…"

Haku na ni jen v úžasu zíral: Takže ona taky…

"Ale jedno vím jistě… jmenuju se Shanori… Zimare Shanori."

Koukal na ni a nebyl si jistý, co si má myslet. Cizí otrhaná holka, sirotek. A taky už zabila.

"A co ty?" zeptala se na oplátku.

"Já…" zasekl se chlapec. "Mě se před chvílí pokusil zabít můj otec… protože mám kekkei genkai, které bojovalo ve válce. Ale ono to nešlo ovládnout… Najednou jsem nevěděl, co dělám, a v příští chvíli jsem byl venku a v celém domě nezbýval jediný člověk živý… A pak… jsi mě našla." Sklopil oči a čekal na rozsudek.

"To je mi líto…" zašeptala soucitně Shanori.

"A ty, Shan?" pohlédl na ni. "Ty máš nějakou pokrevní linii?"

Dívka se jen usmála a smutně přikývla. "Ukážu ti ji." Z její bujné kštice se oddělil jeden pramen a začal se prodlužovat a mohutnět. Potom se natáhl deset metrů za ni a uchopil urostlý buk. Ozvalo se praskání a sténání dřeva, pak strom povolil a Shanoriny vlasy ho i s kořeny vyrvaly ze země. Holčička tam stála a její vlasy jí nad hlavou svíraly masu dřeva, jako by to byla vycházková hůl. Pak ho s křachnutím položily na zem a zas se ukázněně stáhly k její hlavě. Haku na to celé zíral jako vyjevený.

"Jak jsi to…?" zašeptal ohromeně.

"Nevím…" odpověděla. "Já hýbu vlasy… stejně jako ty hýbeš rukama."

"A co tady teda děláš?" zeptal se.

"Hledám někoho, kdo by mě poznal… kdo by věděl, kdo jsem a proč tu jsem… Někoho ze svého klanu. A jestli ho nenajdu…" Oči jí ztvrdly. "…tak budu hledat dál."

***

Na mostě, který rozhodoval o osudech, stálo několik lidí. Vzduch byl nabitý úmyslem zabíjet. Kakashi se jako gepard rozběhl proti Zabuzovi, se zářícím Raikiri v ruce. Zničehonic se před Zabuzou objevil třináctiletý chlapec, jehož tvář byla ještě před chvilkou zakrytá maskou. Kakashi už nemohl zastavit a se smrtí v ruce se řítil přímo na Haka. Náhle ucítil, jak ho něco uchopilo v pase a přinutilo zastavit těsně před mladíkovou hrudí. Ohlédl se a spatřil, že za ním stojí tři postavy, od nichž vedou ta lana, co ho na poslední chvíli zarazila…

ObrazekNe, uvědomil si Hatake, to nejsou lana, to jsou vlasy! Trojice vystoupila z mlhy a on konečně měl možnost si je svým Sharinganem prohlédnout. Všechny to byly ženy: dvě mladší si byly k nerozeznání podobné - byla to jedna z nich, jenž ho svou kšticí zastavila. Té starší mohlo být asi dvacet a na rozdíl od hnědých vlasů svých sester (?) její zářily jasně červenou barvou. Všechny tři na sobě měly černo-zelené oblečení a až na tu, co ho držela, vypadaly vesměs nezúčastněně. Kakashi si vzpomínal, že někdy slyšel o klanu, který vlastní kekkei genkai ovládání vlasů, ale ještě nikdy žádného jeho člena neviděl. Měl dokonce dojem, že jejich pokrevní linie vymřela…

Dřív než všichni ostatní postřehl, že pramínek vlasů rusovlasé ženy se pohnul a vzápětí vyrazil proti Zabuzovi. Hatake si v duchu vynadal: skoro ho přestal pozorovat! Provaz rudých vlasů však hned nato Démona z Mlžné svázal tak důkladně, že nemohl pohnout ani prstem.

"Zabuzo…" pravila nenávistně žena a rty se jí sotva pohnuly. Oči osloveného se rozšířily hrůzou. "My dva máme nevyřízené účty. Minule jsi utekl se staženým ocasem… Tentokrát mi už neunikneš." Jounin pocítil slabý záchvěv žárlivosti: to byl jeho protivník! Na druhé straně se nemohl ubránit pocitu, že ta rusovlasá ho neodolatelně přitahuje jako magnet inteligentní plastelínu.

Ale opusťme nyní Kakashiho mysl a přestěhujme se do jiné.

Haku si skousl ret: měl umřít… Ty dvě hnědovlasé mu připadaly nesnesitelně povědomé… A tahle technika… Pak se mu vybavila malá zasutá vzpomínka z dětství… sníh... zima… otec… matka… ulomený strom…

"Shanori… Zimare Shanori."

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář